Chceš spřátelit? tu

Nudíš se? pusť si film ;)




Únor 2014






HAPPY BIRTHDAY ♥♥♥ /T

16. února 2014 v 23:06 Jen pro NĚ DVA :'( ♥
Dnes by si slavil narozeniny :'( ♥ (47)


Mají sny význam?

7. února 2014 v 10:44 moje výtvory (příběhy,obrázky..)

Jednoho smutného deštivého dne, kdy nebylo co dělat, jsem jen seděla na svém rozkládacím gauči zahloubaná v myšlenkách. Vzpomínala jsem na něj.
V tom přišla mamka a donesla mi kvítek. Asi mi ho taky připomínal, protože jsem se slzami v očích vykřikla: "Nechci hloupou kytku, chci tátu!" a schovala si hlavu pod peřinu.
Uplynulo několik dní. Zrovna jsme si povídali, když se začalo hodně rychle stmívat. Ale tomu jsme nijak velkou pozornost nevěnovali.
Zároveň jsme hráli nějakou hru na počítači, takže kolem toho všeho, jsme i různě propadávali do jiných realit, dohadovali jsme se s kdekým až mi to pomalu začalo splývat dohromady, tyto dva okamžiky.

Protože když jsem se podívala z okna a pomyslela si, že jsem blázen. Obloha byla tak temná, temnější než hluboká noc. A na ní zářili měsíce. Ne jeden, hned několik. Napočítala jsem asi 3 úplňky a 6 nebo 7 měsíců co dorůstali nebo couvali. Jeden úplněk, největší z těch všech měsíců, byl přímo naproti mně. Byl tak obrovský, že by to bylo zvláštní, i kdyby tam byl jen tenhle jeden.
Zavolala jsem mamku a Pavla, ať se jdou podívat. Stáli jsme u okna a hleděli na měsíce. Najednou po obloze začali proplouvat předměty. Převážně veliké karty, nebo obličeje, které před sebou měli karty. Nechápala jsem, jaký to má smysl, co to znamená. Asi by jsme se měli jít léčit, tohle se přece nemůže dít. Navíc ty karty, jsem asi viděla jen já. Ale třeba to je i tím, že oni pak něco dělali a to venku moc nesledovali a když jsem jim řekla ať se podívají, zmizelo to za krajem okna dřív než se otočili. Ale nechápala jsem jejich chladný klid. Zírala jsem ně, jak klidně pokračují ve své činnosti.
Otočila jsem se zpět k oknu. A málem jsem vykřikla údivem. Ten největší úplněk se začal… jak to nazvat? Sypat? Hroutit? Prostě se zmenšoval, byl jako z hodně moc papírků, které se od shora odlepovali a padali dolů.

V tom jsem dostala nutkání, napsat na facebook, jestli taky vidí několik měsíců najednou jako já. Donesla jsem si do kuchyně notebook a začala psát. Než jsem to dopsala, začal blbnout obraz. Přeskakoval jako splašenej, text co jsem napsala zmizel a dost šuměl. Odstoupila jsem dál, trochu mě to vyděsilo. Tenhle večer se mi vůbec nelíbí.

Už mě ani tolik nepřekvapilo, když jsem zjistila, že i ty menší úplňky se začali drolit. Ten největší už měl čtvrtinu pryč.
Uslyšela jsem šramot v síni, tak jsem se tam šla podívat. "Mami? Ty někam jdeš?" "Jo, do LIDLU." "To si děláš srandu? Vidíš to?" máchla jsem rukama k oknu. "Nemůžeš přece nikam jít!" "Není tady nic k jídlu. Pavle? Jdeš se mnou?" "Jo." Ozvalo se z obýváku, kde seděl u okna na zemi.
Po chvíli dohadování s mamkou, že nikam prostě nejde, jsem propadala zoufalství, protože si to nedala vymluvit. Už jsem nevěděla co říct, takže ona opět zavolala Pavla. Ten se neozval, tak jsem za ním šla do obýváku.

Když jsem došla k místu kde seděl a zjistila, zjistila jsem, že tam není. "Pavle!" řvala jsem a přitom jsem běhala po bytě jako šílenec. "Pavle! Kde jsi?" nedostávalo se mi žádné odpovědi. Slzy které chtěli ven v momentu, kdy jsem uviděla prázdné místo, mi začali kapat na tričko.

V tom jsem slyšela něco v síni. S mamkou jsme tam hned šli, někdo šramotil na chodbě. Stáli jsme a čekali co se bude dít. Otevřeli se dveře a vešel Pavel s pytlem brambor. Položil je na zem. Ani jsem se ho nestačila zeptat, jakto že byl pryč, když my jsme s mamkou celou dobu stáli u vchodových dveří.

Šum z notebooku utichl, obraz přestal skákat. Koukla jsem na drolící se měsíc, kterého zbývala půlka. Papírky na vrchu, které se jeden po druhém odlupovali a vítr je odnesl, vláli.
Notebook začal cvakat, jako by na něm někdo psal. Všichni jsme přistoupili blíž. Nedalo se to moc číst, bylo tam dost písmenek, které tam asi být neměli. Navíc jsem viděla nějak… rozmazaně. Jako by před obrazovkou byla nějaká fólie, nebo tak něco.
Pak jsem z textu rozluštila: to jsem já. A z poličky spadla fotka, na které jsem já jako malá a táta. Myslím, že v ten okamžik nám to všem bylo jasné. "Tati?"

Najednou se v místnosti začal objevovat tátův obrys. V tu chvíli by se v nás krve nedořezali. Byl už skoro jako býval předtím. Dala jsem mu pusu a zeptala se: "Cítil si to?" jen kývnul.
Pak jsme všichni čtyři přešli do obýváků. Já si sedla na gauč, táta vedle mě v pravo, brácha naproti nám do křesla a mamka stála u táty. Na stole se objevila jakási krabička, která vypadala jako by měla šuplíčky. Byli tam různé věci a papíry.
Táta mě pobídnul, ať to začnu vyndávat. Jako první jsem vytáhla nějaký papír. Vypadalo to jako vysvědčení. S celkem dost dobrými známkami. Jméno: Pavel Matoušek. Podívala jsem se, co to je za školu. Nějaká v Brně. Nahoře bylo napsáno: Gratulujeme k dodělání školy.

Potom tam byli různé maličkosti. Pak další papír. Markéta Matoušková. Gratulujeme k zakoupení vlasových prostředků. Účtenka? Různé šampony, masky, kulmy, žehličky… "Cože? Takže já v ničem nebudu dobrá?" Zase ty slzy. "Mně se líbí tvoje vlasy." Řekl táta a usmál se.
Pak jsem vyndala další papír. Gratulujeme k dodělání školy. Markéta Matoušková. Rychle jsem se podívala, co to je za školu. Asi to jsou dva obory, ale to první nemůžu přečíst. To druhý je: fotograf. Usmála jsem se.

"Víš jak si nedávno říkala, že nechceš kytku, ale tátu? Třeba to je kvůli tomu." Řekla mamka.

"Jaké to tam dole je?" Zeptala se táty. Dole? Snad si nemyslí… "Už tam jsem skoro poslední." "A kdy pudeš na horu?" zeptala jsem se já. "My s taťkou zabereme a bude to dobrý." Usmál se. S taťkou? Jakože s dědou? Na to jsem se ale nahlas nezeptala. "A jaký to tam je?" "No… poslední vlna je nejhorší." "Cože? Jaká vlna?" On ale už mluvil s mamkou. "Hřbitov, tam je to divný. Ale to se dalo čekat."
Koukla jsem na měsíc. Už byl skoro úplně rozdrolenej. "A tati? Jsou tam dva roky stejný, jako tady?" zase nic neřekl, jen mě objal. "A co si myslel tou vlnou?"

Ucítila jsem, že se začínám probouzet. Ne! Tati! Už jsem byla zase ve svojí posteli. Odmítala jsem otevřít oči a doufala, že se třeba sen vrátí. Ale nic. Otevřela jsem oči a začala brečet jako malý dítě.
Napíšu si to, abych na to nezapomněla. Pomyslela jsem si a vstala z postele. Měla jsem na mobilu nezobrazený zprávy, ale neměla jsem čas ani chuť nikomu psát.
Otevřela jsem notebook a psala. Jasně, že to nedokážu přesně popsat, protože to nejde. Ta atmosféra a ty pocity prostě nejdou vyjádřit. Ale co řekl táta, si pamatuju skoro doslova.