Chceš spřátelit? tu

Nudíš se? pusť si film ;)




Duben 2015

Andělé mohou létat. Zašeptala, než skočila.

27. dubna 2015 v 3:01 moje výtvory (příběhy,obrázky..)
"Dokážeš to, ale musíš mi dovolit ti pomoct!"
Jen zakroutila hlavou.
"Prosím..." natáhla k ní ruku s bezmocným výrazem v očích.
Ona však její slova ignorovala. Ignorovala všechno co se dělo kolem ní. Vzpomínala. Vzpomínala na chvilky, kdy byla šťastná. Nebylo jich moc, ale nějaké přece. Vzpomínala, co při tom cítila. Všechny pocity, i vůně. Vůně míst, která měla ráda, která navštívila. Vůně lidí, které milovala.
Pousmála se, koukla se dolů, zavřela oči a udělala krok vpřed.





--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Šel jsem do plamenů
Zavolal tvé jméno
Ale nikdo neodpověděl

I hate myself...

27. dubna 2015 v 3:00 deník.....
Přednastavím vám článek... vlastně ani nevím na kolikátou... dáme tak třetí ráno, v tuto dobu to začalo snad nejvíc...

Ovšem začneme od začátku a to mojí mámou. Kdo už můj blog navštěvujete delší dobu, víte jaká je. Přibližně, protože tenhle blog není od toho, abych tu jen kňourala nad mojí mámou, v podstatě celkově mojí rodinou a problémama.
Máma je prostě cholerik, kterej celý dny chodí po domě a řve po mě. Samozřejmě nejvíc po mě,protože brácha je mladší, takže miláček. Ten si může dovolit cokoli. Pro něj jsou peníze vždycky. Rozbije si klávesnici kvůli zuření u hry? Koupí se mu nová. Rozbije si během měsíce už druhou klávesnici nebo se mu něco porouchá v PC? Koupí se mu nové. Ale když já chci 200 na cestu, to prostě furt jen utrácim.
Bráchu dál snad ani řešit nebudu, to by jsem tu byla týden.
Dědu taky ne, jen vám řeknu to, že všem vykládá jaká jsem svině a kurva. Fakt díky.
O tátovi víte...

Plus pár dalších věcí, který nechci rozebírat, navíc jsem to neřekla ani svýmu deníčku (haha, trochu vtipu do článku o tom, jak jsem na dně, jak originální)
Naprosto skvělý je, že prostě nemám, za kým jít.


Snažím se to v sobě držet, co nejvíc zvládnu... problémem je, že to všechno už vážně nezvládám.
Ještě navíc, když on je na mě naštvanej kvůli tomu, když mu řeknu, že nemá čas, když ho potřebuju...
Neměla jsem mu vůbec nic říkat. Třeba bych to zvládla sama, ne? Ne?! Ne...

Nic prostě nezvládám a prostě nemám nikoho... Monču, (který to můžu říct. Ta mě tak nějak chápe. Ale taky je to k ničemu, je taky daleko, ovšem lepší než nic, aspoň jí to můžu říct) a Kubu (jenže ten taky bydlí daleko). Tihle dva ví pomalu o každým mým kroku...
Ale dál? Bezva zjistit, že nikoho jinýho to nezajímá...
Ten, o kterým jsem si myslela že ano, tak mě akorát seřval (po sms a fb, ale taky se to počítá)
Nevím co mám dělat... kdo by si všimnul, kdybych zmizela...?


Nenáviď mě, když ti to pomůže...
Byl jsi jediný, kvůli komu jsem to chtěla překonat...